Seděla jsem u svého stolu a prsty nervózně bubnovala o klávesnici, zatímco na monitoru blikaly tabulky plné čísel. Byl to jeden z těch dní, kdy se zdá, že práce nikdy nekončí, a já cítila, jak mi napětí postupně stoupá do hlavy. Šéf byl od rána protivný, kolegyně na mě házely pohledy, které jsem si ani nechtěla vykládat, a telefon nepřestával zvonit.
Před polednem už jsem to nemohla vydržet. S povzdechem jsem vstala a zamířila ke dveřím. „Jdu do skladu, potřebuju vyzvednout dodací listy,“ prohodila jsem jen tak mimochodem, aby si toho někdo všiml. Pravda byla, že jsem si potřebovala na chvíli vyčistit hlavu.
Ve skladu bylo příjemné šero a klid. Vzduch voněl papírem a dřevem. Opřela jsem se o regál a na chvíli zavřela oči. Představovala jsem si, že jsem někde úplně jinde – možná na pláži, kde mi vítr cuchá vlasy, nebo v útulné kavárně, kde bych si mohla v klidu číst knihu.
Mé myšlenky přerušil zvuk otevírajících se dveří. Otočila jsem se a spatřila Karla, našeho skladníka. Byl to typický chlap od ruky – vysoký, trochu drsný, s neustále rozcuchanými vlasy a šibalským úsměvem, který dokázal zneklidnit každou ženskou v kanceláři. Nikdy jsem si ho moc nevšímala, ale teď, když jsme byli sami, jsem si uvědomila, že má něco, co mě zvláštně přitahuje.
„Potřebujete něco?“ zeptal se, když za sebou zavřel dveře.
„Jen chvíli klidu,“ přiznala jsem.
Karel se zasmál a přistoupil blíž. „Ve skladu? To je dost neobvyklé místo na relaxaci.“
Pokrčila jsem rameny. „Tady mě aspoň nikdo neruší.“
Usmál se a naklonil hlavu na stranu. „To já vás teda rušit nechci, ale… vypadáte, jako byste potřebovala něco víc než klid.“
Ta poznámka mě zarazila. Jeho pohled byl přímý a pronikavý, jako by mi viděl až do hlavy. Polkla jsem a cítila, jak se mi zrychluje tep. „A co bych podle vás měla potřebovat?“ zeptala jsem se a snažila se znít klidně.
Karel neodpověděl. Místo toho udělal krok blíž, takže jsem teď cítila jeho přítomnost, vůni jeho kolínské smíšenou s trochou potu, a horko, které z něj sálalo. V tu chvíli jsem věděla, že se mezi námi něco děje. Napětí, které viselo ve vzduchu, bylo téměř hmatatelné.
Než jsem stihla něco říct, natáhl ruku a jemně mě uchopil za zápěstí. „Myslím, že potřebujete na chvíli zapomenout na všechny ty tabulky a telefonáty,“ zašeptal. Jeho hlas byl tichý, ale plný očekávání.
Chtěla jsem něco namítnout, říct mu, že to není vhodné, ale pravda byla, že jsem to chtěla stejně jako on. Možná víc. Přistoupil ještě blíž a najednou byla jeho ruka na mém pasu, pevná, ale ne dotěrná. Podívala jsem se mu do očí a viděla v nich něco, co mě dokonale odzbrojilo – touhu, která se nedala skrýt.
A pak už jsem nepřemýšlela. Přitáhla jsem si ho k sobě a naše rty se setkaly v divokém polibku, který mi doslova vzal dech. Jeho ruce byly najednou všude – na mém krku, zádech, bocích. Cítila jsem, jak mi zvedá blůzku, zatímco já mu rozepínala knoflíky košile, prsty roztřesenými vzrušením.
Sklad byl tichý, jen naše zrychlené dechy a tlumené sténání narušovaly klid. Všechno bylo najednou intenzivní, naléhavé, jako bychom oba věděli, že tenhle okamžik je výjimečný a že si ho musíme užít naplno.
Karel mě opřel o regál, jeho ruce pevně držely moje boky, zatímco jeho rty bloudily po mém krku. Cítila jsem, jak se ve mně probouzí něco, co jsem dlouho potlačovala – čistá, syrová vášeň, která mě ovládla celou.
Na chvíli jsme se zastavili, oba zadýchaní, a podívali si do očí. „Tohle se asi nemělo stát,“ zašeptala jsem, i když jsem věděla, že to nebyla pravda.
Karel se usmál, ten jeho drzý úsměv, který mě přiváděl k šílenství. „Možná ne, ale neměnil bych to za nic.“
Zasmála jsem se a natáhla se pro další polibek. Bylo mi jedno, co bude dál. Teď jsem chtěla jen jeho.
